Algemm

Poslední na Arše

Prolog

Šavlozubá kočkovitá šelma Smilodon Neogaeus s černě zbarvenými okraji pysků a špičkami uší, s černým čenichem, středně dlouhou šedobílou hebkou srstí a krátkým pahýlovitým ocasem, s prodlouženými smrtícími plochými a křehkými bílými špičáky, žila přibližně před dvěma miliony lety na území Jižní Ameriky, kde byla hojně rozšířena.

Na africkém území žil vzpřímený, částečně osrstěný tvor, který se stavbou těla podobal člověku. Chodil po zadních končetinách a přední používal k výrobě jednoduchých, většinou dřevěných zbraní a nástrojů, kterými lovil zvěř.

 

Tehdy v noci byla velká bouře, která smečku smilodonů žijící na argentinském pobřeží roztrhla. Zvedla se voda a část pobřeží zaplavila. Smilodony, kteří nestihli uniknout, smetla vlna do moře a většina z nich to nepřežila. Mladou samici Genetrix a o pár dnů staršího samce Genitora potkalo štěstí a katastrofu přežili, ale do smečky se už nikdy nevrátili. Voda vyplavila hnědookou samici a hnědookého samce na mělčinu.

Když se oba probrali z bezvědomí, zjistili, že jsou na jiném místě. Stanuli před útesem, který nebylo možné vylézt. Genetrix si ale všimla jeskyně, kterou by prošel i mamut, a hned ji šla prozkoumat. Genitor ji následoval, ale ani jeden z nich nevěděl, kam jeskyně vede. Na druhé straně viděli malinké světýlko a pobízeni pachem jelenů běželi vpřed:

„Cítím maso,“ říkala nadšená Genetrix.

„Taky ho cítím,“ opakoval jí, po chvíli už znuděný Genitor.

Po dlouhé době se konečně dostali ven. Stáli na kraji čehosi černého, tekutého a podle zdechliny supa nebezpečného. Za tímto místem byla travnatá mýtina a za mýtinou jehličnatý les, jehož větvemi slunce jen stěží prosvítalo. Genetrix ani Genitor však neodolali pachu jelenů a vydali se podél skal do lesa, kde si chtěli obstarat potravu, ale marně. Jeleni byli příliš rychlí na to, aby je smilodoni dokázali chytit a jeden z nich je zavedl na druhý konec lesa, kde byla také travnatá mýtina, ale za ní se tyčila další skaliska, která se spojovala s útesem lemujícím tento ostrov. V nich byla další průchozí jeskyně, do které jelen utekl.

Hnaní touhou po jeho masu, proběhli oba smilodoni jeskyní, ani nevěděli jak. Když Genetrix viděla, že  jelena nechytí, zastavila se, aby zbytečně nevyčerpávala síly. Vtom si všimla, že je na mýtině, za kterou je řídký listnatý les, ve kterém žila nothotheria, což byli větší lenochodi velikosti tapíra, kteří se pohybovali po zemi. Oba smilodoni neváhali ani chvilku a rozběhli se po snadné, ale nebezpečné kořisti, nothotheria je totiž mohla zranit svými drápy na předních končetinách. Genitor si vyhlédl jedince a potom na něj zezadu skočil, aby mu zasadil smrtelnou ránu. Povedlo se mu to, nothotherium se skácelo na bok a smilodoni konečně zahnali hlad. Po tak velkém soustu si šli lehnout do stínů stromů, kde odpočívali.

Zanedlouho se na lov vydával jen Genitor, protože Genetrix zabřezla.

Na konci lesa byla také travnatá mýtina, kde byl vodopád padající z útesu, který vedl vodu do jezera poblíž. Tam se chodila zvířata napájet a zde měl Genitor šanci chytit i jeleny, kteří zaháněli žízeň, což se mu vedlo. Když přinesl nějakého Genetrix, šel si chytit nothotherium, aby se najedl i on. Celé nothotherium však nesnědl, vždy nechal něco Genetrix, protože ta jedla v tomto období hodně.

Po nějaké době se musel Genitor dělit o jídlo i s mláďaty, Genetrix totiž měla dvě, samce a samičku. Ta rostla jako z vody a zakrátko přišel čas lovu. Učila je tomu Genetrix na králících, kteří žili na mýtině za jeskyní u jehličnatého lesa, a později už lovili společně s otcem nothotheria.

Už mnohokrát ozářilo Slunce svými paprsky ostrov, kam se nešťastnou náhodou dostali Genetrix s Genitorem a který byl již hojně osídlen jejich potomstvem. Oba smilodoni se tohoto okamžiku nedočkali, neboť už nebyli mezi živými. Po několik generací zde měli smilodoni co jíst, ale přišla chvíle, kdy vyhubili nothotheria a museli se adaptovat na lov jelenů, protože pro ně byli králíci příliš malým soustem a jiná zvířata tu nebyla, a tak se jednou stalo, že jelen, jehož chytil jeden smilodon, krátce před smrtí nechtěně vykonal svou potřebu.

Po dlouhé době se na šedivém nebi ukázala klikatá bílá čára blesku, za kterým následoval velmi silný hrom, a začalo pršet. Tehdy voda opět něco vyplavila na pobřeží u jeskyně vedoucí do onoho ostrova. Byli to mamuti, což bylo neobvyklé. Spolu s mamuty však přišli i záhadní živočichové, kteří je zahnali do lesů ostrova. Voda, která se potom zvedla, podemlela nosníky hlavní jeskyně a ta se zřítila, ale k Jezeru smrti se nedostala. Dříve, než se tak stalo, dostali se mamuti i živočichové k napajedlu. Klátili si cestu všude a dokonce i smilodoni jim radši uhnuli.

Zřícení hlavní jeskyně způsobilo zřícení i té vedlejší, takže odřízla jednotlivé smečky smilodonů i skupinky živočichů od sebe a rozpůlila ostrov na dvě části. Po tomto úkazu bylo nějakou dobu ticho, po živočiších jako by se zem slehla, ti se totiž usadili na vrcholcích útesů; jedni na místě hlavní jeskyně, ti druzí u pramene říčky vedoucí vodu do napajedla, ale pro nedostatek potravy museli lovit v údolí. Tam lovili především jeleny a zasloužili se tak o jejich postupné vyhubení u Mamutího napajedla.

Z jelenova exkrementu, který se nacházel zhruba uprostřed mýtiny za vedlejší jeskyní, vyrostl za ta léta listnatý strom, jemuž se později začalo říkat Strom nového života, neboť zde přišlo na svět mnoho smilodonů, kteří žili u úpatí skal. U Mamutího napajedla žila jiná smečka smilodonů, kteří se pohybovali v lese, avšak v blízkosti napajedla, a tak nedovolili živočichům vyhubení zde žijících jelenů, živočichové se totiž přes ně neodvážili projít.

Jednou se živočichové od Mamutího napajedla snažili chytit napájející se mamuty. Vyběhli po nich, ale mamuti se polekali a začali utíkat k lesu, a tak pošlapali celou smečku tamních smilodonů, která nestihla včas zareagovat. Jen jeden malý smilodon přežil díky tomu, že zůstal v lese a pokoušel se lovit jeleny. Když živočichové zabili jednoho mamuta, ostatních si už potom nevšímali, a když se jim podařilo ho nějak rozkouskovat, odnesli si ho s sebou. Tehdy v Údolí u Jezera smrti napadli živočichové odtamtud další smečku smilodonů, ale ti je dokázali s menšími ztrátami zahnat zpět a smečka sídlící na druhé straně jehličnatého lesa u bývalé vedlejší jeskyně byla živočichy nedotčena.

 

Pod Stromem nového života se narodili i Algemminy rodiče, ale nebýt Genetrix a Genitora, ani oni by se zde, na ostrově, jenž dostal jméno Archa, nenarodili.

Kapitola 1.

Uplynuly již dva roky od onoho vyděšeného mamutího troubení, které zdaleka nebylo posledním, ale smečky už neutrpěly žádné ztráty a modrooká Nigemm - první a jediná černá samice smilodona neogaea na ostrově - porodila pod Stromem nového života modrookou samičku svému šedobílému modrookému partnerovi. Pro svou sněhobílou barvu, prvorozenectví, a protože byla jejich jediným potomkem, dostala jméno Algemm.

Když povyrostla, matka ji učila lovit. Chodila s ní do lesa, kde ji ukazovala, jak nejlépe chytit jelena.  Matka Algemm schovala na místě, odkud ji mohla sledovat. Pak se plížila ve stínu stromů, vyhlédla si kořist, a když se dostatečně přiblížila, vyběhla po jelenovi. Ten začal utíkat, ale Nigemm ho předběhla a ukryla se ve stínu. Počkala na chvíli, kdy bude jelen na dosah. Vyskočila po něm a usmrtila ho. Takhle to dělala od té doby, co se naučila využívat svou barvu, což bylo kolem puberty.

Po tom, co přitáhla kořist k Algemm, řekla jí:

„Trpělivost přináší růže. Zapamatuj si to. Budeš-li se tím řídit, bude se ti dařit v životě a nejen při chytání kořisti,“ usmála se na Algemm.

Algemm to odsouhlasila, ale hned s prvním soustem to zapomněla. Potom šly spolu na mýtinku ke Stromu nového života, kde odpočívaly, a takhle to chodilo do začátku puberty pokaždé, když byly na lovu.

Když už Algemm začínala puberta, musela si poradit sama, neboť s ní už matka nechodila. Nigemmin způsob stínového lovu byl pro ni nemožný (štvalo ji to), a tak se snažila najít jiný. Zkoušela jeleny doběhnout, ale zpočátku jim nestačila. Potom se je snažila předběhnout, ale jeleni se jí vždy zalekli, otočili se a utíkali na opačnou stranu. Jednou ji zavadil o nos pach jelena, kterého právě honila, a který ji po chvíli utekl, a ona se rozhodla, že jej vystopuje. Pach ji zavedl až na konec lesa, k mýtince u Mamutího napajedla. Tam ho našla, jak pije s ostatními.

Když po něm vyběhla, nevadilo jí, že ostatní jeleni prchají a on s nimi, zaměřila se totiž jen na něj a nakonec ho dostala. Tehdy byla tak nadšená, že jej ani nesežrala a hned pospíchala za matkou, aby jí oznámila úspěch.

Probíhajíce lesem si ani nevšimla mladého, již pubertálního samce, jenž šel proti ní a lekl se jí natolik, že radši uskočil z cesty, než aby byl sražen.

Doběhla na mýtinu u Stromu nového života, ale dál se nedostala, protože jí zatarasil cestu hnědooký samec, kterému už nikdo ve smečce neřekl jinak než Simplex, protože byl tak blbý, že by ho i králík, ba dokonce i pouhá stébla trávy přechytračila. Jednou si šel jen tak, pro srandu králíkům, zachytat králíky. Díky jeho pachu šel cítit na sto honů, a tak králíci poznali svého starého přítele a opět se domluvili na tom, co mu provedou. I když Simplex žádného nezabil, vždy po jeho „lovu“ nějaký nešťastník padl, neboť se usmál k smrti (zaskočila mu tráva, kterou právě jedl nebo ze samého smíchu dostal křeče, nemohl se pak nadechnout a udusil se).

Když tedy Algemm zatarasil cestu, začal vyzvídat:

„Pročpak jsi tak veselá?“

„Protože jsem chytila svou první kořist,“ odbyla ho Algemm.

„Pche,“ ušklíbl se Simplex, „ty toho naděláš kvůli jednomu zvířeti.“

„Co, jsi snad lepší?“

„Stoprocentně,“ řekl povýšeně.

„Jestli tím myslíš to chytání králíků, tak to chápu. To opravdu neumím,“ vybuchla smíchy, „chytat tak, že ani nemusím hnout tlapou.“

Simplex měl stále stejný přiblblý výraz na tváři, nijak na to nezareagoval, ale Algemm neuhnul. Ta už po chvíli ztratila trpělivost, obešla ho a dál pokračovala v cestě.

Když přišla k matce, naštvaně chodila sem a tam.

„Co se děje?“ zeptala se Nigemm.

„Nic,“ odbyla ji Algemm, „jen si chodím.“

„Ale no tak,“ nedala se Nigemm, „jsem tvá matka a za ta léta už poznám, že ti zkřížil cestu Simplex.“

Algemm se zastavila a hledíce na matku procedila mezi zuby:

„Nejradši bych ho zabila,“ po chvíli zmírnila a s úsměvem řekla, „určitě by mi králíci poděkovali.“

Již klidnější obešla matku a šla si lehnout do stínu Stromu nového života. Nigemm učinila taktéž, ale po chvíli usnula vlivem tepla na její černou srst. Algemm přemýšlela, proč vlastně běžela za matkou, ale neustále se vracela myšlenkami k Simplexovi. Nakonec se snažila také usnout, aby znovu nepropadla chuti zabít Simplexe a aby si vyprázdnila hlavu, a to se jí i povedlo, jenže tak zapomněla na kořist, kterou mezitím našel onen málem sražený samec.

Algemm se probudila až po západu slunce a uvědomila si, že ještě nic nejedla. Posadila se, olízala si levou přední tlapku, podívala se, zda matka spí a jestli je vůbec poblíž, a když zjistila, že už u Stromu není, začala s olizovat celá, neboť moc dobře věděla, že její matka nemá ráda, když očistou tráví více času, než ostatní smilodoni ze smečky. Po očistě se rozhlédla kolem sebe hledajíce rodiče, jenže žádného z nich nezahlédla, a tak se vydala směrem k lesu pro potravu.

V lese ucítila laň, která byla zraněná, a tak neváhala ani chvíli a vydala se za ní. Při stopování náhodou zahlédla Simplexe, kterak utíká opačným směrem, a řekla si, že asi konečně dostal rozum a začal chytat normální zvěř nebo se šel napít, ale rozhodně nechytal králíky, protože ti žili na mýtině u Stromu nového života. Po této úvaze se radši vrátila zpět ke stopování zraněné laně. Vystopovala ji až ke konci lesa, kde si laň lehla k odpočinku. Algemm se přikrčila, ale i když bylo šero, laň si ji všimla.

„Kdo je tam?“ zeptala se vystrašená a unavená, ale i to stačilo, aby Algemm skrývání vzdala a vystoupila z úkrytu.

Laň se roztřásla ještě více a žádala o milost:

„Jeden z vás už mne poranil. Prosím, nech mne být!“

„Promiň,“ ušklíbla se Algemm, když ji došlo, co tu Simplex pohledával, „ale já si s kořistí nehraji.“

Algemm konečně zahnala hlad a vydala se k napajedlu, dostala totiž žízeň. Po cestě narazila na mršinu její předešlé kořisti, která již byla zčásti zkonzumována, přesto se však nerozvzpomněla, ale přišla k ní blíže a přičichla si. Okamžitě jí však znemožnil další krok onen samec, který po ní vyjel:

„Co tu chceš?!!“

Algemm ucukla a podívala se na samce.

„N-nic,“ vysoukala ze sebe.

„Nekraď mi moji kořist!!“

„Já ti ji nekradu!!“ zavrčela Algemm a rafla po něm, aby jej zastrašila.

On se však zastrašit nedal a sekl ji do levé přední tlapy. Algemm po něm ještě jednou zavrčela, ale když po ní samec znovu vyjel, radši utekla do lesa. V lese si olízala krvácející ránu a odkulhala ke Stromu.

Ani si nevšimla, že zde rodiče nejsou, ale byla ráda, že si jí nevšiml Simplex. Lehla si, olízala si ránu a po chvíli usnula. Spala až do východu slunce.

Když ji probudily sluneční paprsky, čekalo ji nemilé překvapení. Vedle ní již leželi rodiče, otec ještě spal, matka už byla vzhůru. Jakmile zpozorovala, že je již také vzhůru, vyptala se jí na zranění.

„To ti udělal Simplex?“ zeptala se.

„Ne, mami,“ odpověděla Algemm, „je to moje vina a nechci o tom mluvit.“

„Tvoje vina? Cos provedla?“

„Zaujala mne jedna mršina, tak jsem šla podívat blíž, ale tomu samci to asi hodně vadilo. Přitom jsem mu ji nechtěla sežrat, protože jsem už byla najedená a šla se napít.“

„Jakému samci?“

„To neřeš, neznám ho.“

„A to ti udělal on?“

„Ano.“

„A…“

„Prosím tě,“ skočila matce do řeči Algemm, „řekla jsem, že to nechci řešit. Navíc jsem už dost velká a umím se o sebe postarat sama.“

„Jsem tvá matka a záleží mi na mém dítěti,“ řekla Nigemm po chvilce ticha.

„Ale já už nejsem dítě,“ usmála se Algemm, posadila se, zívla a olízala si ránu.

Nigemm vstala a odběhla do lesa na lov, ale než do něj vkročila, zastavil ji Simplex.

„Kde je Algemm?“ zeptal se.

„U Stromu,“ odpověděla mu.

Simplex poděkoval a Nigemm pokračovala v cestě, zatímco on šel za Algemm.

„Co se ti stalo?“ zeptal se jí, když k ní přišel.

„A co tě to zajímá?“ odbyla jej.

„Co jsi večer dělala v tom lese?“

„Na to bych se spíš měla zeptat já tebe.“

„Byl jsem chytat jeleny,“ odpověděl jí Simplex, a Algemm tak zjistila, že se nemýlila.

„Ale víš o tom, že máš i tak velkou kořist zabít a ne si s ní hrát a mučit ji?“

„Já se snažil, ale utekl mi!“

Algemm žasla nad jeho tupostí a zvýšila hlas: „Tak za prvé: byla to laň a za druhé: chuděra byla z tebe úplně vystrašená!“

„Jak o něm víš?“

„O ní!! Když jsem ji vystopovala, žádala milost!“

„A dostala ji?“

„Samozřejmě, že ne. Měla jsem hlad.“

„Měla ji dostat,“ obvinil Algemm Simplex.

„A já umřít hlady, že?“

„Jé, to by bylo klidu,“ řekl toužebně.

Algemm na něj zavrčela a on si radši šel po svých. Potom pokračovala v olizování rány.

Uplynulo pár dní a rána se jí začala hojit. Jakmile přestávala kulhat, vracela se jí nálada k lovu, kterou se zraněním ztratila, a tak trávila více času sama v lese než u Stromu nového života s rodiči. Simplex se však neustále snažil chytat větší kořist, něž jsou králíci, a postupně se v tom vycvičil natolik, že to Algemm překvapilo. Ta to ale moc neřešila a zlepšovala se ve svých loveckých dovednostech. Tehdy doufala, že při tom narazí na samce a že mu oplatí způsobené zranění, kvůli kterému i malá kulhavost na levou přední nohu přetrvává, ale doufala marně. Samec se ani neukázal.

Kapitola 2.

Již poněkolikáté se Algemm vydávala na lov do lesa, ale samce stále nepotkávala a ten už na ni zapomněl. Algemm stopovala vyhlédnutého jelena, když se dostala ven z lesa, na mýtinu u Mamutího napajedla. Mezitím si samec polehával ve stínu listnatých stromů na kraji lesa, a když viděl, kterak z něj onen jelen vystřelil, neváhal ani vteřinu, dohnal jej a zakousl. Když se pak obrátil zpět k lesu, byl oslněn sněhobílou samicí, jenž k němu přibíhala, poněvadž byl bílý den.

„To je má kořist,“ volala na něj z dálky, „nech ji být, ty zloději!“

„Dokaž to!“

Když k němu potom Algemm přiběhla, samec si všiml, že trochu kulhá na levou nohu.

„Koukám,“ řekl, „že o krádeži mluví zrovna ta pravá.“

Algemm na něj zavrčela a řekla: „Nikdy jsem nic neukradla.“

„Každý jednou kradl, aby se uživil.“

„Já ne,“ obořila se na něj.

Tu si samec všiml i jizvy, která jí po něm zůstala, a rozvzpomněl se.

„No, zrovna u tebe bych si nebyl tak jistý,“ řekl přísně, „protože to tys mi chtěla ukrást tu kořist!! A tady u napajedla se těžko shání.“

Algemm si už také vzpomněla a jeho tvrzení popravdě vyvrátila s tím, že ji chtěla jen prozkoumat. Samec se ale přesvědčit nenechal, a tak mu kořist přenechala a vrátila se zpět do lesa, kde si ulovila jiného jelena.

Ke Stromu nového života se vrátila již po západu slunce, a to už tam na ni rodiče čekali, protože neviděli rádi, když se vracela tak pozdě. Algemm se jim omluvila za to, že se jí protáhl lov a kvůli tomu se zdržela.

„Ať už se to neopakuje,“ upozornil ji otec.

Algemm sklopila zrak a šla si spolu s rodiči lehnout.

Ještě ani nesvítalo, když se Algemm probudila, očistila a vydala opět na lov, kterým už byla téměř posedlá. Když ji však pach kořisti zavedl na okraj lesa, vzdala pronásledování a chtěla si najít jinou, ale když se jí kořist vrátila, neváhala ani chvilku a dostala ji. Potom se opět objevil samec, přišel k ní zezadu, takže si jej Algemm nevšimla a polekala se, když na ni promluvil.

„Zase ty?“ byl nemile překvapen.

Obrátil se a šel zpět na okraj lesa. Algemm se nasytila, ale místo toho, aby běžela zpět ke Stromu, přišla ke stopě samce a zapamatovala si její pach.

Když pak doběhla ke Stromu nového života, ujistila se, že rodiče spí a doufala, že se nedozví o její chvilkové nepřítomnosti. Její naději však zmařil Simplex, jenž dobře věděl, kde Algemm byla a po východu slunce na to upozornil její rodiče, kteří si to s ní vyříkali. Algemm byla na Simplexe tak naštvaná, že utekla do lesa, aby byla nějakou dobu sama.

Tehdy, vlivem mladých smilodonů žijících u Stromu, už jelenů ubývalo i v lese, a tak se smečka postupně přibližovala k napajedlu ze severu. Algemm se v lese zdržela tak dlouho, že změnu ani nepostřehla, a proto se hodně divila, když zjistila, že již smečka u Stromu není. Ona si přesto lehla u Stromu nového života a vyspala se, neboť už slunce zapadalo.

Ráno se rozhodla, že když už není hlídaná rodiči, bude žít v lese. S každým západem slunce se však vracela zpět k rodnému místu, které nedokázala opustit.

Dny plynuly a smečka se postupně dostávala blíže a blíže k napajedlu. Když už byla na kraji lesa, ozvalo se opět troubení mamutů. Samec ležící ve stínu stromů zvedl hlavu a podíval se k vodopádům za napajedlem, kde žili mamuti. Ti nyní prchali jeho směrem a on si vzpomněl na své dětství, kdy se také ozvalo ono vyděšené troubení, které nevěštilo nic dobrého.

Byl ve věku, kdy se začínala učit většina smilodonů, a tak šel společně s hnědookou matkou do lesa, u něhož žili, aby mu ukázala taktiky lovu a vysvětlila vše potřebné. Vybrala mu místo, odkud ji mohl dobře sledovat, a šla lovit.

Mezitím se živočichové od Mamutího napajedla vydali na lov mamutů, kteří žili blíže, než jeleni z lesa, a zdaleka nebyli tak lehkou kořistí. Smečka o nich už dávno věděla, neboť právě jim padli za oběť ti živočichové, jenž se snažili dostat do lesa, aby zde mohli lovit jeleny, kterým byl tento les útočištěm. Vydali se z útesu, ze kterého stékal Mamutí vodopád, po severní straně dolů do travnatého údolí Mamutí říčky, jenž spojovala vodopád s napajedlem, po klikaté stezce. Jakmile je mamuti zavětřili, instinktivně se dali na útěk pryč od živočichů, oběhli tak napajedlo, dostali se do blízkosti smečky, jenž se právě napájela, a zastavili se až u lesa. Mamuti ztratili jen jednoho jedince, který padl do rukou živočichů. Ostatní mamuty nechali živočichové na pokoji, protože měli co dělat s tím jedním, aby jej dostali na místo, kde žili. Udělali to tak, že jej rozkouskovali na velké části masa, jenže si s sebou odnesli jen to, co unesli, ale potom se k mamutovi vícekrát nevrátili. Přeživší mamuti se po chvíli vrátili zpět k říčce.

Mezitím matka samce ulovila laň a dotáhla ji k němu, aby se najedl. Po zatroubení mamutů mu řekla, aby zůstal u kořisti a najedl se, že se jde podívat co se děje, a aby nikam nechodil, že se pro něj vrátí. Běžela na mýtinu u napajedla, ostatní jedince tam však nenašla, a tak běžela dál k napajedlu.

Byla už skoro na místě, když ji překvapil zděšený útěk mamutů, který ji přikoval nohy k zemi, a mamuti ji nechtěně udupali. Stejný osud potkal o něco dříve i napájející se smečku, která zareagovala příliš pozdě. Z celé smečky zůstal naživu jen onen samec, který uposlechl matčin příkaz, a zůstal tak přes noc v lese.

Když se však matka ani ráno nevrátila, rozhodl se jít zpět sám, ale na mýtině jej čekalo nemilé překvapení. Jedince smečky našel, společně s matkou, rozdupané v trávě.

Od té doby se sice stále zdržoval na území u Mamutího napajedla, ale žil na kraji lesa. Pohyboval se více v lese, kde se po léta zdokonaloval v lovu, a u napajedla se moc dlouho nezdržoval, neboť mu připomínalo onu tragédii a bál se, že se mamuti vrátí.

Samec s napětím vyčkával, co se bude dít a když viděl, že je v ohrožení, dal se na útěk do lesa. Tam narazil na smečku, do níž patřila Algemm, a upozornil je na to, aby se otočili a prchali pryč.

Živočichům se nepodařilo ulovit žádného mamuta u Mamutí říčky, a tak je pronásledovali až k lesu, kde se mamuti zastavili. Opět ulovili jen jednoho jedince, ale byli příliš daleko na to, aby jej rozkouskovali o poodnášeli zpět, a tak zůstali u lesa. Mamuti se u lesa otočili a běželi jinou stranou zpět k říčce.

Samec si byl vědom toho, že už nedokáže znovu navázat společenské vztahy ve smečce, proto se jí ztratil z dohledu poté, co je upozornil na nebezpečí u Mamutího napajedla. Doufal, že jej smečka poslechne, ale nepočítal s tím, že půjde jeho směrem. Když jej dobíhali, ze strachu se jim vyhnul tak, že odběhl stranou a počkal si, až ho smečka předběhne, ale když chtěl jít dál, všiml si černé samice, kterak k němu přibíhá.

Nigemm mu poděkovala a po chvíli jej začala přemlouvat: „Pojď s námi.“

„A proč? Nechci, aby se vám stalo to, co mně,“ řekl jí na to samec.

„A co se ti stalo?“

Samec začal vyprávět, jak přišel o smečku, v níž žil, a o rodinu. Pravdu se však nikdy nedozvěděl, mohl se jen domnívat, jak to doopravdy bylo.

„Poslední dobou se na to snažím zapomenout,“ řekl nakonec.

„Tak pojď se mnou. Ve společnosti se zapomíná rychleji a lépe, než o samotě,“ zareagovala na to Nigemm dívající se samci přímo do očí.

Samce její pohled uklidnil a přesvědčil, aby šel se smečkou. Cestou si povídali dál o samcově životě, a ten se tak dostal k tomu, jak mu Algemm zkřížila cestu.

„Tady v lese se pohybuje sněhobílá samice,“ začal samec, „která mi už dvakrát ukradla kořist...“

„Má dcera Algemm,“ přerušila jej Nigemm, „mi říkala, že nic neukradla, ale jednou se vrátila s krvácející ránou. Ptala jsem se jí na to, jenže ona to nechtěla rozebírat.“

Samec Nigemm vysvětlil, proč ji zranil a ona mu na to odpověděla:

„Doufej, že tě Algemm nezmrzačí.“

„No to by si zkusila.“

„Já myslím, že zkusí, protože má kvůli tobě trvalé následky.“

Na to samec nic neodpověděl, ale začal přemýšlet nad tím, jestli se správně rozhodl.

Kapitola 3.

Polední slunce prosvítalo větvemi Stromu nového života, kolem něhož bylo prázdno. Zanedlouho se sem opět vrátila nasycená sněhobílá samice, aby si v jeho stínu, jenž byl pro ni příjemnější než ty v lese, odpočinula po náročném, ale i zábavném lovu. Lehla si tak, aby viděla k lesu pro případ, že by se smečka vrátila.

Pozdní odpolední slunce na ni již vrhalo stín Stromu, a proto usnula. Více odpočinku jí však nedopřál Simplex, který se ke Stromu dostal jako první a využil toho. Šťouchnul do ní tlapou a zeptal se:

„Jak ses nám vyspala, Čiči?“

Algemm nesnášela, když jí takhle někdo říkal a u Simplexe obzvlášť. A že ji tím i probudil, to ji opravdu dopálilo, ale zatím se jej snažila ignorovat, a tak dál dělala, že spí. Simplex to však pro jistotu zopakoval ještě jednou, a to už Algemm nevydržela. Otevřela oči a stále ležíce na něj zavrčela. Simplex na ni upřeně zíral a velice pomalu zašeptal:

„Čiči...“

Algemm se zvedla a pokusila se ho seknout, ale on uhnul a ještě dvakrát to couvajíce zopakoval, čímž ji donutil k tomu, že po něm vyběhla. Simplex začal obíhat Strom zleva, Algemm se rozběhla za ním.

Mezitím dorazil i zbytek smečky a postupně udělali kolem Stromu kolečko, v němž povzbuzovali Algemm. Dokonce i Algemmin otec místo toho, aby zakročil.

Simplexovi rodiče ve smečce dávno nebyli, jeho otec z ní byl vykázán za neustálé otravování a následné zabíjení jedinců, kteří se mu postavili. Vyhnán byl pod trestem smrti, a protože se vrátil, byl nakonec i vykonán. Simplexova matka zamřela společně s jeho otcem, neboť se jej snažila chránit. Nejdříve zabili jeho matku, potom i jeho otce.

Trest se na Simplexe nevztahoval i z toho důvodu, že byl tehdy čerstvě narozeným mládětem a nikdo o něm nevěděl. Po jeho nálezu se rozhodlo, že zůstane naživu a ujme se jej Bezdětná Nigemm, jak se jí do narození Algemm říkalo. Ta Simplexe odkojila a rok jej učila, ale bezvýsledně.

Když se narodila Algemm, Nigemm jej odstrčila, ale ve smečce směl zůstat...

Asi po desátém kolečku kolem Stromu dorazila i Nigemm. Ihned šla za Algemminým otcem, neboť shledala, že je ve smečce rušno a že povzbuzují její dceru.

„Proč jsi nezakročil?!“ zeptala se svého samce.

Ten se vylekal a odpověděl:

„Protože mi Simplex taky vadí.“

Nigemm jen nevěřícně zakroutila hlavou, řekla samci, který s ní přišel, aby zůstal tam, kde je a zakročila.

„Simplexi, ty přestaň Algemm štvát a ty dcero, nemusíš se hned vynervovat,“ řekla jim, když je oba zastavila.

Poté Algemmin otec donutil smečku, aby se rozešla, samce neřešil a šel si po svém.

Nigemm Simplexovi domluvila, aby se její dceři omuvil, ale když stále nechtěl, musela ho donutit podmínkou:

„Když se Algemm omluvíš, můžeš odejít.“

Simplex poslechl, jenže reakcí mu bylo jen Algemmino zavrčení, a tak, když odešel, zamračila se Nigemm na Algemm a potom začala vyzvídat, jak k tomu došlo.

Samec k Nigemm přišel již v době, kdy už jí bylo vše vysvětleno a Algemm se chystala k odchodu. Tehdy se oba dva opět setkali, oba se na sebe zamračili a Algemm se zeptala matky:

„To jako vážně? Přivedla jsi sem někoho, kdo mně zmrzačil? Jako by už toho nebylo dost.“

Poté se urazila a dodala:

„Ať jde pryč! Pryč od Stromu!“

Nigemm mu pokynula hlavou a řekla mu:

„Jdi k ostatním jedincům ze smečky.“

Samec ještě zaslechl, kterak se Algemm ptá matky:

„Ty jsi na něj ještě milá?“ a pak odešel.

Nigemm své dceři vysvětlila své počínání, ale tím ji neuklidnila a Algemm utekla do lesa.

Vždy u Stromu nového života pobývají ti jedinci, kterým se jako posledním narodil potomek. V tomto případě to byla Algemm s rodiči.

Algemmin vyhlédnutý jelen ji opět zavedl na opačný konec lesa k mýtině u Mamutího napajedla, kde pronásledování opět vzdala, ale když se jí vrátil, chytila jej. Tentokrát za jeho návratem stáli živočichové, jenž se zde, kvůli ulovenému mamutovi, na dobu neurčitou usídlili. Jako naschvál se zatáhla obloha a začalo poprchávat. Po chvíli musela sněhobílá samice opustit les a vrátit se k rodině. Ani se nenadála, protrhla se mračna a na čím dál víc temnějším nebi se objevil blesk. Když doběhla ke Stromu, byla již pořádná průtrž mračen, blesk stíhal blesk. Živočichové už rozdělali oheň, aby si upekli nějaké kousky masa.

Večer, když už slunce zapadlo, vydala se Algemm opět na lov, dostala totiž hlad. V lese bylo mokro, už však nepršelo a několik zvířat se nerušeně páslo. Využila toho a snažila se je udržet v klidu. Její snahu však opět přerušil Simplex, který ji zase sledoval, svým pachem se prozradil, a zvířata tak zastrašil. Ubíhala na okraj lesa, kde je překvapilo světlo ohně a zahnalo je nazpátek. Oběhla oba smilodony a ztratila se v temnotě lesa. Simplex šel to světlo prozkoumat a Algemm napjatě sledovala, jakou blbost zase vyvede. Ten šel k mamutovi, ale živočichové si jej všimli a rozeběhli se po něm. Vzali klacky s ohněm a snažili se jej zahnat. Simplex utekl do lesa, kam se živočichové neodvážili, a ukryl se u Algemm. Ta jen nevěřícně zakroutila hlavou a čekala, co se bude dít. Živočichové po Simplexovi začali ty klacky házet, naštěstí však les nepodpálili. Algemm se na něj podívala pohledem, který sděloval, že by jej nejradši zabila a dala se na útěk.

Když doběhla ke Stromu, uložila se ke spánku, ale za samého strachu a hněvu nemohla zavřít oči. Nakonec usnula. Ráno zjistila, že spala vedle samce, který se na ni nyní díval a po chvíli se jí omluvil za zranění, které jí způsobil. Algemm to překvapilo natolik, že ihned zapomněla na to, co se stalo v noci, a nebyla schopná slova. Když ji viděl Simplex, zeptal se samce, jak ji umlčel. Samec jej ujistil, že to večer opadne a Algemm už bude normálně mluvit.

Za několik dní zem již vyschla, Algemm se opět vydala na lov v noci a Simplex ji opět sledoval. Tentokrát jí zvěř úmyslně vyplašil a donutil ji k tomu, že po něm vyběhla a snažila se ho chytit. Simplex jí unikl a schoval se mimo les, na mýtině u Mamutího napajedla. Algemm ho sice nenašla, zato živočichové ano a hned se jej snažili zahnat. Simplex si usmyslel, že se zastrašit nedá a zakousl nejpřednějšího živočicha, zrovna toho, který neměl klacek s ohněm. Ostatní tím pobouřil natolik, že se jej snažili zabít, ale on jim utekl do lesa. Živočichové neváhali a začali po něm znovu házet klacky s ohněm. Simplex se tomu v lese začal smát, ale smích jej přešel velice brzy, jakmile zjistil, že les začíná hořet. Vystrašil se a utekl.

Algemm si mezitím našla další kořist, a zrovna když hodovala, zahlédla koutkem oka vyděšeného Simplexe. Moc ho neřešila, jen si řekla, že asi zase něco vyvedl, ale byla ráda, že si jí nevšiml.

Najednou jí zavadil o nos pach hořícího dřeva, trávy a listí. Přestala jíst, zvedla hlavu a zjistila, že les kolem ní hoří. Jediná cesta k útěku byla směrem ke Stromu, protože tam oheň ještě nedorazil, a tou se také dala.

Mezitím se Simplex dostal ke smečce a upozornil ji na hořící les. Nigemm se ho zeptala na Algemmin stav, ale on jí na to odpověděl, že zřejmě zůstala v lese. Rozeběhla se k lesu, ale samec ji zastavil, ujistil ji, že Algemm najde a zmizel v lese. Náhle však začal vát silný východní vítr, který urychlil šíření ohně a samce zahnal nazpátek. Algemm se snažila ohni uniknout, ale ten byl příliš rychlý.

Kapitola 4.

Jezero smrti. Toto na první pohled obyčejné jezírko, na jehož okraji se zastavili Genetrix s Genitorem, skrývá ne hluboko pod hladinou tekutý asfalt, který se nalepí na srst či peří a nepozornou zvěř usmrtí. Nejednou se to stalo posledním lovištěm mladých smilodonů, kteří zde byli zahnáni živočichy z místa bývalé hlavní jeskyně nebo se slepě honili za zvěří, jenž zde také uvízla. Proto také smečku žijící u Jezera smrti tvořili převážně starší a moudřejší jedinci, a také mladí, kteří dbali jejich slov.

Byl to již rok od posledního útoku živočichů, kteří se přes ně marně snažili dostat k jelenům v jehličnatém lese. Po živočiších jako by se slehla zem. Smilodoni zde nyní žili poklidný život. Neměli žádné nepřátele, nikdo je nerušil.

Na mýtině u bývalé vedlejší jeskyně přebývala další smečka, v níž byla jedna samička, nejiná než ostatní smilodoni. Ta byla od přírody hodně zvědavá, neustále ji táhla skaliska, z nichž cítila svěžest při východním větru a měla neodolatelnou touhu se tam jít podívat. Jmenovala se Curiosa a měla jednoho spoluvržence. Sicarius, jak se její bratr jmenoval, si liboval v zabíjení. Miloval, když si mohl pohrát se zvířaty a zmrzačit je před tím, než se jimi nasytí. Curiosa nechápala, kde se to v jejím bratrovi vzalo, vinu však přikládala otci, který Sicaria cvičil v lovu, ač ne tak brutálním způsobem, jak se později ukázalo. Ji samotnou v lovu cvičili oba rodiče, nejvíce však její matka, chtěli tak předejít onomu brutálnímu způsobu lovu Sicaria.

Curiosa byla naučena neprodleně po ulovení kořist zabít, aby se dlouho netrápila. V lovu se během let dospívání naučila být rychlejší a vytrvalejší. Jednou ji jelen zavedl až k Jezeru smrti, jehož mrtvolný pach ji přinutil ke vzdání pronásledování a navrácení se ke zbytku své smečky. Během návratu si ulovila jinou kořist. Vrátila se až v noci a na kraji lesa narazila na Sicaria, který sledoval smečku svým ukrutně vražedným a podezíravým pohledem, jenž ji naháněl husí kůži. Celá zježená se Sicaria snažila obejít po špičkách a velice se polekala, když řekl svým pronikavě tichým hlasem:

„Jednou je zabiju.“

„K-koho?“ zeptala se opatrně.

„Ty dva mladé, kteří mi kazí radost,“ řekl stejným tónem Sicarius.

Curiosa netušila, o koho se jedná, ale zasmála se a řekla mu:

„My jsme také mladí.“

Sicarius na ni vrhl jedovatý pohled, který ji zježil ještě víc, a tak se raději odebrala za svými rodiči, kde se konečně uložila ke spánku. Ráno řekla rodičům o Jezeru smrti. Zmínila i smečku smilodonů, kterou zde koutkem oka zahlédla. Do styku s ní nepřišla, smilodoni byli hodně daleko.

Náhle se toužebně zadívala na skaliska vedlejší jeskyně.

„Zapomeň už na to,“ řekla jí vlídně matka, „na ta skaliska se prostě nedostaneš.“

„Cestu tam jednou určitě najdu,“ odpověděla zasněně Curiosa.

„Nerad ti do toho skáču,“ řekl po chvíli ticha Curiosin otec, „ale neviděla jsi Sicaria?“

„Ano,“ odpověděla Curiosa, „když jsem se vrátila, byl na kraji lesa.“

Sicarius na stejném místě krátce po Curiosině odchodu usnul a s prvními paprsky vycházejícího slunce se vydal na lov do lesa. Vyhlédl si kořist a chtěl ji pronásledovat, ale znemožnili mu to dva jeho vrstevníci, z nichž jeden skočil před Sicaria a ten druhý ulovil jeho kořist. Sicarius jen mlčky přihlížel, opět se musel spokojit s již ulovenou zvěří. Po ulovení jeho kořisti Sicaria pustili a odešli pryč. Ten, plný zloby, kterou v sobě již poněkolikáté držel, přišel ke kořisti a zahnal hlad. Byl rád, že už od nich neslyšel:

„Pro všechny je to tak lepší.“

Ten den mu zkřížili cestu ještě jednou, a to už se Sicarius neudržel a zakousl toho, jenž jej zastavil. Využil momentu, kdy zrovna sledoval toho lovícího a zakousl se mu zezadu do krku. Potom jej povalil na zem, zardousil ho a bez váhání se rozběhl po tom druhém. Ten si jej všiml, velice rychle se zorientoval v situaci a začali se rvát.

Boj vyhrál Sicarius, který člena své smečky zabil stejným způsobem: prokousl mu hrdlo. Náhle si uvědomil, že mu to dělá stejné potěšení, ne-li větší, jako když takhle mučil zvířata. Zloba ale ještě nevyprchala, najednou bylo po všem. Ještě chvíli pohlížel na mrtvoly svých vrstevníků a pak se odebral ke smečce. Tam se snažil zakrývat, že něco provedl, ale dlouho to nevydržel. Když se jej všichni postupně ptali, co se stalo s těmi dvěma, o kterých moc dobře věděli, že měli na Sicaria zálusk a obvykle se vraceli dříve než on, prozradil, že jsou v lese.

Jejich rodiče je šli ihned hledat, protože už byla noc. Sicaria pohltil strach z trestu, který by mohl následovat, a tak šel s nimi. Když přišli na místo a spatřili zmasakrovaná těla, všem bylo okamžitě jasné, kdo za tím stojí.

Matky zavražděných okamžitě běžely zpět ke smečce. Sicarius je následoval, v žádném případě nesměl dopustit, aby byla smečka informována o jeho činu. Doběhl nejbližší matku a zakousl ji, ale to už po něm šli otcové zavražděných. Sicarius je oba rychle zahubil a potom dohnal i samici, která byla téměř na kraji lesa.

Když vyšel ven z lesa, přišel k již spící Curiose, lehl si vedle ní a usnul. Spal klidněji, než předtím, neboť dobře věděl, že nemá žádné svědky. Pokud by jej někdo chtěl usvědčit, nebude mít důkaz, že to byl právě on. Trochu se však mýlil. Celá smečka o něm věděla, že si libuje v zabíjení zvířat, ale nechtěli si přiznat, že by mohl jít proti vlastnímu druhu.

Curiosa se náhle probudila, zasněně se podívala na skály, zalité světlem úplňku. Zvědavost se v ní opět probudila a byla tak silná, že Curiosu donutila vstát a vydat se úplně opačným směrem. Původně šla do lesa zahnat hlad, ale jakmile do něj vkročila, narazila na mrtvolu samice.

Celá zděšená se otočila zpět a narazila na Sicaria, který ji sledoval svým chladným pohledem.

„Tys to myslel vážně?“ zeptala se dojatá Curiosa.

„Opovaž se to někomu říct,“ upozornil ji Sicarius.

„Ale proč i ji?“

„Takhle dopadneš, pokud to někomu řekneš,“ řekl Sicarius.

„Ale proč ji?“ opakovala Curiosa.

Sicarius se na ni vražedně podíval.

„Proč?“ zeptala se.

„Přestaň,“ řekl po chvíli, „nerad bych tě zabil.“

Curiosa ztichla a vyděšená odešla k rodičům. Lehla si k nim a pošeptala otci do ucha, že ty jedince zabil Sicarius. Ten okamžitě vstal a šel s Curiosou za Sicariem. Sicarius byl na svou sestru naštvaný, ale zároveň měl z otce respekt (momentálně strach), a tak zmizel v lese. Curiosin otec Curiosu požádal, aby mezitím svolala smečku a vkročil do lesa. Tam také našel mrtvou samici, ale než stihl cokoliv udělat, Sicarius jej ze strachu a momentální nenávisti k sestře zabil.

Když viděl, že se k lesu blíží smečka, utekl. Uvědomil si, že za to, co udělal, jej budou chtít zabít. Snažil se proto skrýt ve stínu stromů v jehličnatém lese a co nejrychleji se dostat ke skaliskům. Povedlo se mu to. Dostal se z dosahu smečky, ale aby jej nenašla, musel jít do skal. Tam se smečka neodvážila, on se však stal vyhnancem.

Mezitím smečka prohledávala les v okolí mýtiny, při čemž Curiosa našla svého mrtvého otce. Zůstala u něj stát. Po chvíli k ní přišla i její matka, obě nechtěly věřit, že by to mohl Sicarius udělat a obě pro něj velmi truchlily, zatímco ostatní prohledávali les. Po marném pátrání se všichni vrátili zpět na mýtinu. Curiosa s její matkou zůstaly u otce a nakonec u něj i usnuly.

Kapitola 5.

Paprsky vycházejícího slunce osvětlily místo jehličnatého lesa, kde spala Curiosa s její matkou a jejím otcem, který se již nemohl probudit. Obě samice se vzbudily a šly zpět ke smečce.

Smečka ten den pokračovala v hledání Sicaria, avšak opět neúspěšně. Hledali jej několik dní, zavítali při tom i ke smečce sídlící u Jezera smrti. Ta jim sdělila, že se zde jejich jedinec nenachází, a i kdyby se zde nacházel, byl by jistě obětí Jezera. Nicméně se zde již dlouho neobjevil nikdo z jejich smečky. Smečka se tedy vrátila zpět ke svému místu a hledali znovu a naposledy tam.

Sicarius mezitím bloudil skalisky, ale zdržoval se v blízkosti domoviny. Hlídal, zda jej nejde nikdo hledat. Na skaliskách však nebyla žádná zvěř, a tak se vydával na lov zpět do Údolí u Jezera smrti. Využíval toho, že je smečka v lese a marně ho hledá. Lovil tedy na kraji lesa. Kořist si vždy nahnal do skal a tam si s ní pohrál tak, jak byl zvyklý. Po návratu smečky se mu ztížila situace. Musel lovit v noci, nemohl si již nahnat kořist do skal a do lesa musel chodit oklikou kolem skal.

Jednou nad ránem se Sicarius na svém lovu setkal s Curiosou. V domnění, že na něj Curiosa upozorní smečku, se rychle otočil a utíkal zpět. Curiosa jej sledovala až ke skaliskům. Viděla, jak mizí ve skalách a chvíli se rozmýšlela nad tím, zda jít za ním nebo upozornit smečku. Skály v ní však opět vzbudily zvědavost, kterou by jistě zkazila její matka, která by jí to ze strachu, že ji Sicarius zabije, nedovolila, a tak se nakonec vydala vstříc nástrahám neprobádaného světa.

Na skaliska se dostala stejně jako Sicarius, kterého tak bedlivě sledovala. Jakmile se dostala na vrcholek, kde foukal vítr, Sicarius se jí ztratil z dohledu. Vyčítala si to, protože on jediný to tu alespoň trochu zná, ale mýlila se.

Sicarius sice unikl Curiose, ale aniž by to tušil, šel průrvou, kterou vytvořil pád vedlejší jeskyně. Bohužel byla tvořena tak nešťastně, že zde zabloudil a nezbývalo mu nic jiného, než jít dál. Cesta jej zavedla na až druhý konec předělových skalisek. Náhle Sicariovi zavadil o noc pach zvěře a vody. Byl tak neodolatelný, že ho to donutilo hledat cestu dolů na mýtinu, uprostřed níž se tyčil listnatý strom, mohutnější než ty ostatní v lese za mýtinou.

Curiosu tentýž pach také zavedl na druhý konec skalisek. Nemohla mu odolat, byl silnější, než tehdy v Údolí u Jezera smrti. Ve chvíli, kdy byl nejintenzivnější, zavřela oči a nechala se jím vézt. Po několika nárazech do kamenů však raději sledovala cestu, ale chvilkovým nepozornostem se stejně nevyhnula. Takováto chvilková nepozornost ji málem stála život, když nakročila pravou přední tlapou do vzduchu. To ji vyděsilo. Otevřela oči, aby viděla, kam šlape, a zděsila se ještě více. Stála na kraji skalisek a dívala se dolů na kameny, které by ji mohly způsobit hrozivá poranění, jež by však jako mrtvá necítila. Popošla dozadu, sedla si a s úžasem sledovala krajinu pod sebou. Po chvíli zahlédla Sicaria, kterak mizí v listnatém lese. Cestu na mýtinu našla docela rychle a snadno, kolem Stromu nového života prošla, prohlédla si jej, ale moc dlouho se jím nezabývala. Měla hlad, takže šla hned do lesa, kde si, jak doufala, najde něco k snědku.

Sicarius si Curiosy všiml ve chvíli, kdy se hnala za jelenem na druhý konec lesa, kde jej dopadla a zakousla. Přiběhl k ní a poprosil ji, aby mu něco nechala. Curiosa mu po tom všem, co udělal, nechtěla vyhovět, a tak se Sicarius rozhodl ji zabít.

Ve chvíli, kdy ji povalil na zem a chtěl jí prokousnout hrdlo, se znenadání objevil neznámý smilodon a shodil Sicaria z Curiosy. Sicarius se postavil a začal se s neznámým prát. Po chvíli se však dal na útěk, neboť jej neznámý přemohl, ale nezabil.

Curiosa neznámému poděkovala a nabídla mu svého jelena.

„Děkuji,“ řekl neznámý, „už jsem jedl.“

„Jak jsi mě vlastně našel?“ zeptala se.

Neznámý jí řekl, že šlo o pouhou souhru náhod. Šel zrovna do lesa na lov a všiml si jí. Neznámý smilodon poté zmizel a Curiosa se konečně nasytila.

Sicarius své útoky dennodenně opakoval, ale neznámý Curiosu pokaždé zachránil, ba dokonce jej jednou málem opravdu zabil. Od té doby si Sicarius Curiosy vůbec nevšímal a postupně se začleňoval do smečky u Stromu nového života, jejíž jedinci jej přijali mezi sebe, netušíce co je zač.

Curiose se neznámý náramně zalíbil. Zeptala se ho, jestli se může přidat k nim do smečky. Neznámý neměl námitky, nevadilo by mu to, protože si mu líbila také. Musel ji však varovat před zbytkem smečky, který by ji přijmout nemusel, vše ale nakonec dobře dopadlo. Curiosa žila ve smečce a zažívala s ní spoustu dobrodružství. U Mamutího napajedla, kde smečka přebývala, bylo samotné chytání kořisti dobrodružstvím, a Curiosa tak svým způsobem poznala život smilodonů od Jezera smrti, a to včetně nájezdů záhadných živočichů, kteří uskutečňovali hony na jeleny. Díky oné smečce měli živočichové přímo hrůzu z tamního lesa, neboť kdo se tam odvážil, toho čekala jistá smrt ve spárech šavlozubé bestie.

Sicarius se smečkou lovil v lesích jeleny, ale s Curiosou se už nesetkal. Po chvíli ho začal prostý lov nudit. Probudila se v něm opět ta brutální touha, kterou ukájel pouze zbavováním se těch jedinců smečky, kteří mu byli na obtíž.

V noci, když všichni spali, přivábil vyhlédnutého a nic netušícího jedince na snadnou kořist do skal, kde jej brutálně zmrzačil, takže podlehl zraněním hned na místě, nebo jej rovnou zabil svou obvyklou metodou: prokousl mu hrdlo.

Tímto způsobem se pokusil zabít i mladičkou černou samici. Hlavním důvodem byla jeho neopětovaná láska, protože Nigemm už byla zamilovaná do někoho jiného, který ji před Sicariem zachránil.

Po tomto incidentu se Sicarius poučil, dál už nezabíjel a nakonec si ve smečce našel samičku. Celkově jich zabil velice málo, takže o tom smečka neměla ani nejmenší tušení. I když se snažil Nigemm zabít, ona to na něj neřekla, protože ho měla také docela ráda a tehdy to brala jako chvilkovou záležitost, která ho jistě přejde. Dokonce uprosila svého samce, aby také mlčel.

Uplynulo pár let, Curiosa se smečkou nadále chránila les a Sicarius po dlouhé době opět zabil. Brutálně zmrzačil jednoho jedince, který mu stihl utéci. Zemřel však po příchodu ke Stromu. Celá smečka byla otřesena a hledala viníka. Nigemm a její samec na podobnou událost už dávno zapomněli, a tak Sicaria nikdo nepodezíral. On se začal mít na pozoru, ale se zabíjením pokračoval dál. Tentokrát to byl on, kdo přímo vyvolával nepokoje mezi jedinci a ním, čímž se náramně bavil. Zvláště pak tehdy, když je mohl stejným způsobem, a bez možnosti úniku, zabít.

Jednou to přehnal a vyprovokoval jednoho jedince, s nímž se pustil do nelítostného boje přímo na mýtině. Sicarius boj vyhrál s takovou jistotou, že jej smečka začala podezírat. Nedlouho nato se z podezření stalo obvinění a Sicaria vykázali ze smečky pod trestem smrti:

„Vrátí-li se, má kdokoli ze smečky právo jej z jakéhokoli důvodu zabít.“

Tehdy se Curiosa stala matkou, neboť svému samci, který ji zachránil, porodila samečka. Sameček později dostal jméno Solitudinis, neboť byl hodně samotářským typem: nehrál si s ostatními mláďaty a trávil hodně času sám, většinou na kraji lesa. Kvůli stále hrozícímu nebezpečí od živočichů byla mláďata cvičena v lese.

V lese Sicarius strávil asi tři roky. Potloukal se zde i v době, kdy živočichové zaútočili na mamuty, a byl svědkem hrůzy, kterou napáchali. Zděšení mamuti se nedali zastavit. Jako smyslů zbaveni utíkali k lesu. Smečka, k níž patřila Curiosa, byla v té době u napajedla a lovila zvěř nebo se napájela. Curiosa byla v lese a ukazovala samečkovi, jakým způsobem nejlépe lovit kořist. Kladla mu na mysl, že je nutné kořist zabít neprodleně po chycení, aby se dlouho netrápila. Vtom zaslechla mamutí troubení. Vycítila větší nebezpečí a řekla samečkovi:

„Počkej tady, dokud se nevrátím. Nikam nechoď!“

Sameček se začal sytit a Curiosa spěchala k napajedlu. Na kraji lesa nikoho nenašla, a tak běžela dál. Téměř v půli cesty náhle spatřila vyděšené stádo mamutů řítící se přímo proti ní. Pohled na ně ji přinutil se skrčit a nehýbat se.

Její poslední myšlenka byla na jejího syna, který se těsně před jejím odchodem s velikánskou chutí pustil do jelena.

Mamuti přeběhli po Curiose, ani si ji nevšimli a ubírali se dál k lesu, kde se na chvíli zastavili a pak utíkali jiným směrem zpět k Mamutí říčce. Toto zastavení se stálo jednoho mamuta život.

Sicarius, který byl v té době na kraji lesa a zahlédl poslední okamžiky své spoluvrženkyně a dosud nevídané nebezpečí, neváhal a okamžitě běžel ke Stromu nového života, upozornit smečku. Smečka však jeho návrat vnímala jako provokaci a podle toho se i zachovala. Pokus o Sicariovo zabití se snažila zmařit jeho samička, která před pár dny vrhla jeho potomka Simplexe, ale marně. Jedinci zabili nejdříve ji, pak Sicaria.

Simplexe našla Nigemm u Stromu nového života. Ještě nikdy neměla mládě a moc si ho přála, a tak byla hodně nadšená, když se jej mohla se svolením smečky ujmout a vychovávat jej.

Tu noc přežil Curiosin Solitudinis v lese a celým srdcem si přál, aby se jeho maminka vrátila, protože měl strach. S prvními slunečními paprsky se odvážil jít k napajedlu, ale Curiosu, jeho otce a ostatní mláďata a jedince uviděl rozdupané v trávě.

Kapitola 6.

Smilodoni se shromáždili kolem Stromu nového života v naději, že tak uniknou ohni, jenž se však vlivem silně vanoucího vichru bleskurychle šířil. Vichr náhle ustal, ale šíření ohně to nezastavilo. Ten pohltil celý les a začal se sápat na mýtinu. Smečka zpanikařila a utekla ke skaliskům.

„Měli bychom jít do skal,“ řekl Simplex.

Solitudinis mu to odsouhlasil, ale s ostatními to nehnulo. Byli jako přikovaní, neboť Simplex právě řekl něco, co dávalo smysl. Tato strnulost naštěstí byla chvilková, ale ta chvíle až naháněla strach. Náhle se totiž rozhostilo takové ticho, že byl slyšet jen ten vichr a hořící les. Po této chvilce se všichni vzpamatovali a následovali Simplexe do skal. Solitudinis šel mezi posledními spolu s Nigemm a jejím samcem.

Spustil se silný déšť, který zastavil šíření ohně a les uhasil. Smečka pokračovala hlouběji do skal, ale Nigemm zůstala na kraji a čekala na Algemm. Na opačném kraji se smečka zastavila a přečkala zde až do rána.

S prvními slunečními paprsky Nigemm viděla, jakou zkázu oheň způsobil, ale Algemm se nevrátila, patrně uhořela. Nigemm nechtěla uvěřit, že ztratila svou jedinou dceru, své jediné mládě, a tak se vydala zpět ke Stromu.

Všude bylo cítit spálené dřevo, tráva a maso. Jeleni neměli to štěstí a nestihli uniknout. Mezi mrtvými bylo i několik jedinců, kteří právě lovili. U Stromu nového života, který byl také z části ohořelý a ještě doutnal, se Nigemm zastavila a čekala na Algemm. Čekání bylo dlouhé, Algemm se vůbec neukázala a Nigemm usnula, od rána totiž nic nejedla a byla vyčerpaná.

Smečka, hnána hladem, ráno vešla do Údolí u Jezera smrti. Drželi se u skalisek, aby se vyhnuli střetu se zde sídlící smečkou, jíž si všimli až po sestupu. Do jehličnatého lesa se dostali ze severu a tam zahnali hlad. Některé jedince jeleni zavedli ke smečce žijící u Jezera smrti.

Les v Údolí u Mamutího napajedla byl tichý a mrtvý. U Stromu nového života čekala dlouho a marně černá samice. Stále spala. Ležela přímo tam, kde porodila svou jedinou sněhobílou dceru. Tam, kde před lety jeden život začal, před pár minutami druhý skončil.

Mezitím se k Jezeru smrti dostal i Simplex, který si zahnal jelena až do jezera a na kraji se zastavil. Hleděl na zmítajícího se jelena a po chvíli si všiml i dalších mrtvol. Byli mezi nimi mladí jednici zde žijící smečky, jeleni, a dokonce i živočichové.

Solitudinis si chytil jelena, nasytil se a poté odpočíval. Lehl si na kraj lesa, odkud bylo vidět na smečku žijící na mýtině, a chvíli je pozoroval. Náhle si však uvědomil, že už Nigemm dlouho neviděl, občas zahlédl jen Algemmina otce. Vstal, vyhledal jej a sdělil mu svůj postřeh.

„Šli jsme přeci mezi posledními,“ řekl Solitudinis.

„A Nigemm tam zůstala a čekala na Algemm,“ doplnil jej samec.

„Jsi si jistý?“

„Naprosto. Mělo mně to napadnout. Měl jsem tam počkat s ní, co kdyby se jí něco stalo?“

Oba samci se okamžitě vydali zpět do Údolí u Mamutího napajedla. Samec si vyčítal, že nezůstal s Nigemm a Solitudina mrzelo, že se více nepokusil o Algemminu záchranu.

Když došli na úbočí skal a uzřeli tu zkázu, nechtěli tomu uvěřit a ani jednomu se nechtělo dolů. Nigemm však nikde neviděli.

„Možná bude dole,“ přemýšlel Solitudinis.

„Určitě tam bude,“ řekl samec, „ale kdyby se Algemm ukázala, obě by se vrátily.“

„Třeba je zraněná,“ přemýšlel nahlas Solitudinis.

„Kdo? Nigemm?“

„Ne, Algemm,“ odpověděl Solitudinis.

„Bude lepší to zjistit,“ řekl po chvíli samec a začal opatrně sestupovat do údolí.

Solitudinis čekal. Do údolí se mu nechtělo, ale naděje, že je Algemm naživu, mu nakonec dodala odvahu. Došel ke Stromu nového života, kde našel samce, jak se nad něčím sklání.

Byla to Nigemm. Ležela na boku a nedýchala.

Takže to Algemm nepřežila, problesklo Solitudinovi hlavou a pohlédl na shořelý les, z něhož ji měl zachránit. Po chvíli od něj s výčitkami pohled odvrátil a vydal se do Údolí u Jezera smrti. Samec ještě chvíli zůstal u Nigemm a potom následoval Solitudina.

Do údolí došli oba smutní. Lehli si do stínu stromů jehličnatého lesa a truchlili. Po nějaké době se samec sebral a šel si zalovit. Dostal se až k Jezeru smrti, kde narazil na Simplexe. Ten, jakmile ho spatřil, se ho začal vyptávat na Algemm i Nigemm, a když se dozvěděl, že obě zahynuly, utekl od něj. Zprvu mu jich bylo líto, ale později si uvědomil, že kdyby Solitudinis Algemm zachránil, Nigemm by nemusela umřít žalem.

Pohltila jej nenávist a chuť pomstít Algemm i Nigemm. Když zahlédl Solitudina při lovu, napadlo ho, že může zinscenovat jeho smrt: Když mu jeho kořist vyplaší a nažene k Jezeru smrti, bude to vypadat jako nehoda, ale Solitudinis zahyne. Na nic nečekal a začal je sledovat.

Solitudinis svou kořist štval až na kraj lesa, kde to stočila ke skaliskům. Vtom se odněkud vynořil Simplex a chňapl po ní. Kořist utekla k Jezeru smrti a Solitudinis ji následoval. Po chvíli vyběhl Simplex za Solitudinem a pronásledoval jeho kořist. Svými manévry ji však stále hnal k Jezeru a sem tam se pokusil předběhnout Solitudina. Ten si však nechtěl nechat ukrást kořist, a tak postupně zrychloval.

Když Simplex viděl, že je již plně zaneprázdněn kořistí, přestal s pronásledováním a utekl do lesa. Solitudinis už opravdu okolí nevnímal. Zaměřen pouze na svou kořist si ani nepovšiml, jak rychle se blíží k Jezeru smrti.

Znenadání do něj něco narazilo, svalilo na zem. Sledujíce prchající kořist, se snažil vysmeknout. Stisk povolil. Vysmekl se a okamžitě se rozběhl za kořistí, když vtom zaslechl zoufalý výkřik:

„Stůj!“

Na chvilku zpomalil, ale pak se otřepal a pokračoval. Po nějaké době jej to srazilo znovu. Solitudinis se zarazil, kořist se totiž zmítala v něčem lepkavém v Jezeře, jakoby se snažila utéct, ale nemohla. Po chvíli si uvědomil, že leží na zemi, nemůže se moc hýbat a někdo na něj vrčí.

Ohlédl se a spatřil modré oči, kterak se na něj mračí. Po chvíli se přestaly mračit a postupně přešly v úžas. Solitudinis se mezitím vzpamatoval, i když stále nevěřil svým očím. Tyto modré oči patřily prvnímu smilodonovi, s nímž se po tragédii u Mamutího napajedla setkal.

Simplex ty dva zpovzdálí sledoval. Byl zklamaný z neúspěchu, naštvaný a zároveň překvapený – plán mu překazil jedinec, kterého by tu nejméně čekal. Probudila se v něm závist, která brzy přerostla v nenávist vůči Algemm a v ještě větší vůči Solitudinovi, neboť ta, jenž se mu vždy líbila, nyní chová sympatie k někomu jinému.

Algemm Solitudina pustila a posadila se opodál. Solitudinis se také posadil a po chvíli řekl:

„Když Simplex vyšel z lesa a Nigemm se ho na tebe zeptala, řekl, že jsi tam zůstala. Chtěla tě jít hledat, ale zastavil jsem ji a šel místo ní, ale bylo pozdě. Ničící světlo mně zahnalo zpět a po chvíli vše zničilo. Stihli jsme utéct až sem, ale Nigemm tam zůstala a čekala na tebe. Našli jsme ji mrtvou u Stromu nového života.“ Na chvíli se odmlčel a podíval se na Algemm.

Ta sklopila pohled a nic neříkala. Do očí se jí postupně začaly drát slzy, až propukla v hořký pláč a sesula se na zem.

„Vyčítal jsem si, že jsem se málo snažil a mrzelo mne, že už nikdy neuvidím tvé modré oči,“ snažil se jí pozvednout náladu, ale ona ho nevnímala. Po chvíli se postavila, vyhnula se pohledem Solitudinovi a odešla do lesa, kde se vyhýbala kontaktu s ostatními smilodony ani nelovila.

Celý den truchlila pro svou matku a sem tam byla naštvaná na Solitudina. Zachránila mu život a on ji ani nepoděkoval. Se západem slunce se vydala ke skalám a do Údolí u Mamutího napajedla, kde bude opravdu sama. Nikdo a nic ji nebude rušit.

Šla lesem kolem skalisek, až se dostala na mýtinu. Vyčkala zde na vhodnou příležitost, kdy ji nikdo nemůže zahlédnout, a vyrazila do skal. Někdo ji však zahlédl a sledoval ji až ke Stromu, kde vběhl do lesa podél skal a ukryl se tam. Algemm o něm vůbec nevěděla, ale nepřekvapilo ji, když za ní Simplex přišel.

Ležela u Stromu a vzlykala. Simplex také uronil slzu a na chvíli zapomněl, co chtěl udělat Solitudinovi. Avšak to, že k němu Algemm něco cítí, jej neustále svíralo.

„Co cítíš k tomu samci?“ zeptal se po chvíli.

„Co bych k němu cítila? Je mi stejně lhostejný jako ty,“ odpověděla.

„Proč jsi ho tedy zachraňovala?“

„Protože jsem viděla, jak tam spousta jedinců z naši smečky skočila za kořistí. I já bych tam skončila, nebýt smečky, která žije poblíž a upozornila mě na jeho nebezpečí.“

„A proč jsi nezachránila i je?“ naléhal dál Simplex.

Algemm se mu zpříma podívala do očí a procedila mezi zuby:

„Protože se mi to nepovedlo.“

„Stejně jako u Nigemm?“ řekl a urychleně zmizel.

Kapitola 7.

Simplex odešel do lesa a hledal něco k snědku, nic však nenašel. Vše bylo spálené, jeleni, stromy, tráva, a dokonce i jedinci z jejich smečky. Všude bylo mrtvo. Tu si náhle vzpomněl na živočichy, kteří se usídlili u lesa, před nímž skolili mamuta, a vydal se je hledat, aby zjistil, zda přežili, a on by se tak mohl nasytit.

Živočichové se po zažehnutí požáru stáhli k napajedlu, ale po chvíli se vrátili zpět.

Simplex ty živočichy našel a hned se mezi ně vrhnul. Okamžitě poznal, že to byl špatný nápad a utekl zpět do lesa, jenže živočichové jej pronásledovali i tam. Když se blížil ke Stromu nového života, začal křičet na Algemm, aby utekla. Ta mu zpočátku nerozuměla, ale jakmile za ním zahlédla tlupu živočichů, pochopila.

Na úpatí skalisek se živočichové na chvíli zastavili, a oba smilodoni tak získali čas k úniku. Netrvalo dlouho a živočichové se za nimi odvážili a sledovali je až do Údolí u Jezera smrti. Algemm doufala, že na mýtině někdo bude a společně se jim postaví. Mýlila se, všichni totiž byli v lese a lovili. I přesto Algemm neztrácela hlavu a pokračovala dál přes mýtinu do lesa, protože věděla, že tam se živočichové neodváží.

V lese narazili na Solitudina.

„Co se děje?“ zeptal se, když viděl Algemmin vyděšený výraz.

„Živočichové…“ řekl jedním dechem Simplex.

„Tady?“ podivil se.

Algemm přikývla a Solitudinis se roztřásl.

„Tady jsme v bezpečí,“ uklidňovala ho. „I kdyby se sem odvážili, společně se jim ubráníme. Jen musíme doufat, že jim nepřijdou na pomoc ti za Jezerem, ale těch prý moc není.“

„Jak to víš?“ zeptal se Simplex.

„Řekla mi to smečka u Jezera,“ odpověděla mu, „moc jich není, jsou tam převážně starší jedinci. Ti mladí byli zabiti živočichy nebo Jezerem.“

Když slunce zapadlo, smilodoni z mýtiny byli ještě v lese, Solitudinis a Algemm je upozornili na nebezpečí v jejich domovině a poradili jim, aby zde v lese zůstali. Simplex se rozhodl, že si v té tmě půjde něco ulovit.

Štval kořist, co mu síly stačily, když vtom šlápl do něčeho tekutého. Nechtělo jej to pustit. Propadl panice a snažil se vysmeknout, ale tím se jen vysílil. Nakonec podlehl nepříteli zákeřnějšímu, než živočichové, jejichž cáry ničivého světla nyní viděl před sebou. Sestupovaly odkudsi z výšin na druhé straně Jezera.

Algemm ležela nedaleko Solitudina a přemýšlela o něm, zatímco on pokojně spal. V dáli před ní již plápolalo ničící světlo živočichů na mýtině, ale ona si toho moc nevšímala. Přemýšlela o tom, co ji řekl Simplex. Opravdu k Solitudinovi nic necítí? Opravdu je jí lhostejný? Na tuto otázku si nedokázala s úplnou jistotou jednoznačně odpovědět, ale tehdy si přiznala, že je jí sympatický. Cosi ji k němu táhlo.

Najednou zaslechla zvuk, který ji naháněl husí kůži, přestože jej slyšela jen jednou. Byl to zvuk trpícího lesa v moci ničícího světla. Doufala, že ten zvuk už nikdy nezaslechne, a když otevřela oči, byla obklopena ohněm. Jediná cesta opět vedla na mýtinu, kde se však nacházelo Jezero smrti. K tomu ji oheň nakonec zahnal a tlačil ji více a více na jeho okraj. Když se zdálo, že ji dotlačí až do asfaltu, všimla si nějakého smilodona, který zde utonul. Hlavu měl položenou na asfaltu, a hleděl na Algemm vyhaslýma očima. Náhle se jeho zorničky probudily, on zašeptal její jméno a naposledy vydechl. Byl to Solitudinis.

Vtom otevřela oči. Všude byla tma, jen v dáli plápolalo ničivé světlo živočichů na mýtině.

Ty živočichy, které v posledních chvílích svého života viděl Simplex, přimělo slézt dolů právě toto světlo, v této oblasti jej totiž nikdy předtím neviděli. I přesto, že věděli o Jezeru smrti a zde žijících smiodonech, odvážili se vstoupit do lesa. Dokonce počítali s tím, že se s tou smečkou střetnou, a byli připraveni s ní jednou provždy skoncovat, a tak se také stalo. S menšími ztrátami konečně zvítězili a pokračovali dál.

V lese je překvapila druhá smečka, ale i s tou si dokázali poradit. Rozehnali je na všechny strany a mnohé z nich nahnali do Jezera. To už byli Solitudinis s Algemm vzhůru a poslouchali, co se to děje. Solitudinovi to po chvíli nedalo a šel se podívat k Jezeru, odkud byl slyšet křik živočichů. Někteří z nich dál zaháněli smilodony do Jezera a další šli hlouběji do lesa za zbylými jedinci. Ti se jim stavěli na odpor, ale nakonec byli zahnáni nazpátek, báli jejich křiku. Tyto zbytky smeček z mýtin u bývalé vedlejší jeskyně je totiž viděly poprvé.

Křik u Jezera smrti rozrušil i živočichy na mýtině, kteří sebrali klacky s ohněm a vstoupili do temného hvozdu. Postupovali pomalu, protože nevěděli, co je to za křik ani co je zde čeká.

Když se Algemm potkala se smečkami, dostali se do obklíčení. Od Jezera smrti je utlačovala tlupa, která je pronásledovala, a z mýtiny přicházeli další živočichové. Smilodoni se opět rozutekli do stran a obě tlupy se setkaly tváří v tvář, netrvalo to však příliš dlouho. Tlupa žijící zde v Údolí u Jezera smrti nerada viděla cizince, kteří by je mohli připravit o potravu, a tak na vetřelce zaútočila. Ti si to ale nenechali líbit a zanedlouho je porazili. Přeživší se dali na útěk k Jezeru, ale tam je dostali smilodoni. Byli jimi zahubeni přímo na místě nebo zatlačeni do Jezera, v němž se ještě zmítala těla beznadějně bojující o život. Byl mezi nimi i Algemmin otec. Ten sem byl nahnán již před tím, než se obě tlupy setkaly.

Ani Solitudinis ani Algemm se tohoto martýria nezúčastnili. Oba se od smečky oddělili ještě v lese, když utíkali zpět k Jezeru, a nepozorovaně se tam ukryli. Solitudinis se bál živočichů samotných a Algemm zase ohně, proto po chvíli úkryt opustila a šla blíže k Jezeru, kde si počkala, až smilodoni všechny živočichy zabijí. Teprve potom za nimi šla. Všichni byli rozrušení a bedlivě prohledávali okolí Jezera, aby se ujistili, že jim žádný živočich neunikl. Bylo tomu tak. Opravdu pozabíjeli všechny živočichy, ale jen proto, že jich bylo málo. I to ale stačilo, aby si dodali odvahu postavit se i živočichům z Údolí u Mamutího napajedla, kteří se k nim nyní blížili.

Z lesa se náhle vyřítil Solitudinis a volal, že se k nim blíží živočichové. Všichni se zastavili, upřeli zrak na les a Solitudinis se před nimi zastavil. Když viděl, jak se odhodlaně dívají k lesu, začal k nim promlouvat:

„Žili jsme tu v klidu a míru. Pak se objevili oni a sebrali nám vše. Vybíjejí vše živé, jen aby dostali jednu kořist. Nehledí na harmonii a tuto zemi si chtějí jen podmanit. Ale toto je náš ostrov. Vždy byl a vždy bude! Nenechme jim jej!“

Hned na to vběhl do lesa s ostatními jedinci v patách. Algemm však jeho proslov nepřesvědčil, a tak zůstala na mýtině u Jezera smrti a sledovala vzdalující se smilodony, kterak běží vstříc vetřelci.

Je jich tak málo, problesklo Algemm hlavou, nepřežijí to.

Živočichové spatřili blížící se smilodony a někteří se stáhli. Ti odvážnější se jim však postavili a snažili se je zahnat ohněm. Když se s nimi smilodoni střetli, obešli je a běželi za těmi, co ničící světlo neměli. Tito se rozutekli na všechny strany, ale smilodoni je stále pronásledovali. Jediní živočichové, na které se stále netroufli, byli držitelé ohně, z nichž někteří neohroženě postupovali blíž k Jezeru. Živočichové, kteří se stáhli a měli oheň, se jím buď nemotorně oháněli, nebo jej upustili na zem a marně se snažili utéct. Byli to většinou ti, kteří sebrali klacek s ohněm živočichům od Jezera smrti hned po tom, co byli zabiti. Mnoha živočichům se však podařilo smilodony zabít, drželi se totiž při sobě a při těch statečnějších s ohněm.

Z ležících klacků s ohněm na zemi se oheň začal rozrůstat a sytit se suchým spadaným jehličím.

Jakmile jej Solitudinis zpozoroval, dal se na útěk pryč z lesa. Oheň se začínal šířit podstatně rychleji než tehdy v Údolí u Mamutího napajedla, což překvapilo i některé živočichy, kteří se náhle ocitli v pasti a podlehli mu. To už se ale živočichové dostali k Jezeru, kde narazili na Algemm. Jakmile je spatřila, přikrčila se, ale když se stále blížili, naježila se a začala na ně vrčet, což je na chvíli zpomalilo. Vtom z hořícího lesa vyběhl Solitudinis. Upoutal tím na sebe pozornost některých živočichů blízko Algemm, čehož využila a napadla je. Zabila však jen jednoho a musela utéct.

Solitudina napadlo, že může zkusit oddělit některé živočichy od Algemm a postupně se jich zbavit. Vyběhl za Algemm a skočil po zádech jemu nejblíže. Prokousl mu lebku. Někteří živočichové se obrátili a běželi za ním. Solitudinis se dal na útěk a zavedl je pryč od Algemm. Ostatní živočichové si toho ani nevšimli, a když viděli, že se blíží k Jezeru smrti, přestože nevěděli, jak je nebezpečné, rozdělili se a postupně Algemm obklíčili a zatlačili k Jezeru. Dokonce i Solitudina se jim povedlo zatlačit na kraj, a poté jej svými výpady donutili skočit do lepkavé tekutiny.

Algemminy snahy o útěk byly zmařeny více a více se uzavírajícím kruhem. Když se kruh zcela uzavřel poté, co přiběhli i zbývající živočichové, začal se zmenšovat. Algemm se zmocnil strach. Přikrčila se a začala na ně vrčet. Zdálo se, že se chystá ke skoku, a tak ji živočichové před ní uvolnili cestu. Algemm okamžitě vyrazila kupředu…